Režisér Jiří Vejdělek natočil pro Českou televizi dvě nové komedie – Tom je v tom a Když lumpa trápí pumpa. Ve filmu Tom je v tom se představí Matouš Ruml a Veronika Khek Kubařová v rolích nastávajících rodičů. Zdeněk Golda zase zazáří v příběhu Když lumpa trápí pumpa, vyprávějícím o bývalé fotbalové hvězdě Baníku, jejíž kariéru zastavily problémy se srdcem a po letech neúspěchů se nečekaně dočkala nové šance. Světohled si s Vejdělkem popovídal o tom, jak stresující umí být práce na něčem tak veselém, jako jsou filmové komedie.
Natočil jste nové komedie pro Českou televizi. Co je při točení komedií pro režiséra nejsložitější?
Musíte mít odvahu, samozřejmě smysl pro timing, a chtít dělat lidem radost, když se na to dívají. A počítat s tím, že to bude velmi těžké natáčení – protože věřím, že čím hůř to jde na natáčení, tím větší zábava čeká diváky, když se na to potom dívají. Ona komedie je opravdu těžký žánr. Je to pro všechny složité na přesnost, a ještě to vždycky musí vypadat, že na tom vlastně vůbec nic není. Že by to zvládl kdokoliv, kdo by k tomu přišel. O tohle já se snažím dlouhodobě, ať už u svých filmů, tak v tom cyklu o zdraví, který točíme pro Českou televizi.
Jak moc vás jako tvůrce pronásleduje, že by se vtipy nemusely povést, že je lidi nepochopí, že nebudou fungovat, jak jste si představoval? Dá se nějak čelit takovým obavám?
(usmívá se) No, samozřejmě, čelím tomu tím, že už mám celou armádu lékařů, kteří se mě vždycky před a po natáčení snaží dát dohromady, protože samozřejmě ta obava, že člověk bude trapný, nebo že ta komedie nevyjde, je obrovská. A ještě to nesmíte na sobě dát znát, protože se bojí všichni. Bojí se herci, bojí se lidé, kteří do toho investovali finančně, bojí se štáb, aby si neudělal ostudu.
A já se musím celou dobu tvářit, že to trackujeme přesně a ničeho se nebojíme. Ono totiž taky u komedie se bát nesmíte – jak jsem řekl na začátku, ta odvaha je důležitá. Vzpomeňte, když někdo ve společnosti začne vyprávět vtip a strhne na sebe pozornost, tak jak slabší povahy začnou ztišovat a vlastně se sami leknou toho, že se na ně všichni dívají, a pointu vlastně už ani neřeknou, nebo ji jenom zašeptají. Obávají se toho, že ten ohlas prostě nebude.
Jak dlouho takovému strachu čelíte?
S tímhle strachem žiju dlouhodobě u filmu, ale žil jsem s ním i předtím, protože jsem se vlastně živil legrací už na první vysoké škole, než jsem šel na FAMU: kreslenými vtipy, krátkými povídkami. A vlastně si myslím, že ta moje touha rozesmát okolí, je asi ve mně od dětství. Chci, aby se lidem po mých filmech ulevilo, protože si myslím, že každý má v životě občas nějaké bolení. A věnuji se tomu napříč tomu, že ten strach z toho, že to nevyjde, je ve mně čím dál tím větší.
A samozřejmě, ta legrace je ještě velmi individuální, takže najít souznění s pokud možná větším počtem diváků, je složité, protože každý má ten smysl pro humor samozřejmě trošičku jiný. Já se vždycky se modlím, když se mě ptají, jaký je ten cílový divák, abych věděl že můžu mluvit v množném čísle a ne, že mám už jenom jednoho cílového diváka.
Jak velká úleva je pro vás, když je film hotový, a vy už si můžete říct, že je celý ten stres za vámi?
No prosím vás, ta úleva pro mě nikdy nepřichází!
Nikdy?
No ano, takhle to přesně je, protože já ten smích diváků vlastně neslyším. Do kina se nechodím dívat, a že bych zaklepal na domácnosti lidí ve stylu, prosím vás, oni nám dneska běží takový komedie z české televize, mohl bych si sednout k vám na gauč a sledovat, jak na to reagujete? Nevím, jestli by se byli schopní vůbec ten večer smát. Takže já vážně ten smích nevidím a opravdu je pro mě jediná záchrana hned začít pracovat na něčem dalším. Nebo pokud možno na více věcech, abych neslyšel ty stížnosti, že se to nepovedlo… Protože samozřejmě komedie je snadno kritizovatelná.
Nejvíc nedoceněný filmový směr…
Je to tak, člověk to musí přijímat… Kdybych cítil, že mé ego potřebuje získávat filmové a televizní ceny, a hodně pochval a hodně klepání na ramenou, tak bych musel začít dělat něco jiného než komedie. Já jsem smířený s tím, že tohle samozřejmě nenastane. A že to hlavní proč to děláme, je ta představa, že diváci mají po mém filmu o něco lepší náladu, než když do toho kina nebo před televizní obrazovku přišli a zasedli.