Hra na oliheň je bezpochyby jeden z nejúspěšnějších seriálů, které Netflix udělal. Příběh zadluženého Song Ki-huna, rozvedeného otce a zadluženého gamblera, který se díky své situaci nakonec ocitne ve hře o 45,6 miliardy wonů mezi dalšími 455 hráči, byl globálním hitem.
Účastníci hry v seriálu nosili zelené teplákové soupravy a byli neustále pod dohledem maskovaných mužů v růžových kombinézách, přičemž na hry dohlížel i záhadný Muž v obleku, který nosí černou masku a černou uniformu. Prohra ve hře vedla ke smrti soutěžících, přičemž každá smrt přidala 100 milionů wonů k potenciální hlavní ceně. Celou výhru si nakonec odnesl hlavní hrdina Song Ki-hun, který ale za vítězství zaplatil ztrátou přátel a vlastního života. Proto se na konci první série rozhodl neodletět ze země, ale vypátrat, kdo za hrou stojí. A o tom má být pokračování.
Zdlouhavé čekání, než se vůbec něco stane
Jak se povedlo? Po nadějném startu vás rychle zaplaví pocit, jako by to celé vlastně vzniklo jen proto, aby to vzniklo. Děj se neúměrně natahuje, a poměrně dlouho si počkáme, než se vlastně znovu dostaneme ke hře samotné. Tomu předchází snaha Song Ki-huna vypátrat, jestli soutěž ještě vůbec pokračuje. Do toho investoval prostředky ze své výhry, stejně jako do snahy skrýt se před mocnými lidmi, kteří za hrou stojí. Podle Songa tito lidé ničí životy chudáků v problémech pro vlastní pobavení. Chce je zastavit.
To ovšem není jediná část příběhu, tvůrci se rozhodli vytvořit řadu dalších dějových linek. Kromě logického poznávání nových soutěžících je ale několik odboček zcela zbytečných a vyložené zdlouhavých – jako by Netflix potřeboval natáhnout čas, ačkoli vlastně nemá co sdělit. A tak zatímco děj první řady Hry na oliheň odsýpal rychleji než písek v přesýpacích hodinách, druhá série se někdy vleče pomaleji než poraněný šnek.
Nešťastné vnucení trans postavy kazí napětí děje
Není asi pro nikoho tajemstvím, že Netflix běží v boji za woke kulturu v první linii jako držitel duhového praporce. Proto nepřekvapí, že se nakonec i v korejském seriálu objevuje trans postava, ačkoli Korejci jsou vůči LGBT velmi vyhranění – je to očekávatelné a pochopitelné, když do toho prachy sypal Netflix, ale zároveň tahle očekávatelná věc děj dost kazí a enormně mu ubírá na napětí – vy prostě víte, že tahle postava neumře, protože to dělal Netflix…
Takže když trans postava soutěží, je veškerá dramatická hudba zbytečná, protože dokud tuhle postavu dostatečně nepoznáme a nepochopíme její vnitřní bolest, tak o ni asi jen těžko přijdeme. Pokud Netflix nějakou dobu sledujete, prostě víte, že to tak bude. Přitom je to škoda, protože jde o jednu z nejsympatičtějších postav.
Celé je to o to bizarnější, že Čo Hjun-ju je v seriálu opravdu jen kvůli požadavkům Netflixu na diverzitu. Ani ji nehraje skutečná trans žena, hraje ji muž, Park Sung-hun, protože v Jižní Koreji prostě nebylo možné sehnat vhodnou představitelku…
Pravidlo o jistotě přežití bohužel platí i o hrdinovi první řady Songovi, takže vše se prostě děje tak nějak podle očekávání, což se změní až v posledním díle druhé řady – kdy dojde ke konečnému překvapivému zvratu.
Jenže je tady další jenže. Konečný zvrat je sice povedený a překvapí, ale až příliš brzy za něj divák musí platit. Jako by musel rychle trpět za to, že se chvíli bavil. Narazí totiž na další z problémů dnešního Netflixu – úspěšné projekty se natahují, co to jde. Takže po překvapivém zvratu nastává hodně smutné několikaminutové přešlapování na místě, které vůbec nedává smysl. A pak je náhle konec. Bez rozuzlení, bez zakončení, bez vysvětlení. Jen s pachutí hořkosti, že to vlastně celé skončilo ve chvíli, kdy se konečně něco začalo dít.
Konec v polovině? Koho by to mohlo urazit
Hra na oliheň tak doplácí na to, na co doplácí řada dalších seriálů od Netflixu. Když jde o úspěšný projekt, Netflix ho nejenže neúměrně natahuje, ale pokračování ani neodvysílá celé až do konce jako dřív. Místo toho se vydá polovina řady a prohlásí se, že je to celá série. Takže seriál skončí v nejlepším bez jakéhokoli finále, které by divákovi poskytlo alespoň nějaké uspokojení. Prostě čekáte, že se spustí další díl, který ale nepřijde. Jako to teď Netflix má se svými výtvory ve zvyku. Paráda, ne?
Jakou to má celé pointu? Nejspíš hodně slabuduchou – když neznáte konec, tak přece budete platit další rok, než bude pokračování. Kdo ví, třeba vás mezitím zaujme nějaké povedený polský nebo rumunský seriál.
Vždyť koho zajímá, že ve fanoušcích zůstane nějaká ta hořká pachuť? Ve vedení Netflixu nejspíš nikoho. Tam asi převládá už jen snaha o pokračování nekonečného růstu výnosů a předplatitelů nad základními myšlenkami, které streamovacímu gigantu přinesly slávu.
Za vším hledej peníze a potřebu nekonečného růstu
Z pohledu diváka a předplatitele podobné zážitky stále častěji vytváří dojem, že tahle společnost začíná být synonymem hesla „mnoho povyku pro nic“. Což by mohlo vést až k tomu, že Netflix své fanoušky nakonec zklame natolik, že dají přednost konkurenci.
Sice pořád nabízí nejvíc obsahu a v tom se asi těžko těžko něco změní, ale pokud nejste fanoušky reality show, latinskoamerických telenovel či novinek z Nollywoodu, přijdete v současné situaci o stejně velkou porci zábavy, jako kdybyste propásli průměrný pořad na TV Barrandov nebo sledovali hledání (ne)lásky v nějakém tom Love Islandu.